Když se nad tím trochu víc zamyslíte, nepřijde Vám to docela zvláštní pokyn? Co to znamená být hodný? A jak se pozná opak – tedy být zlobivý?! Pojďme to trochu prozkoumat 😉
Šlo by mi tuhle větu například říci teď? Mohu být v padesáti zlobivý? To zní divně, ne? Přesto jsem už mockrát o sobě slyšel, že jsem hodný… Vážně je to pochvala?
Kdy to vzniklo? Odkud to pochází? Mno, samozřejmě v dětství. Říkají nám to rodiče. Co tím myslí? Logicky se jedná o pokus o pozitivní motivaci – buď hodný, je přívětivější varianta té naštvané reakce = nezlob!
Co to znamená „nezlob“? Popravdě řečeno, jediný skutečný obsah je = chovej se tak, jak já chci! Tedy to, že dítě zlobí, většinou neznamená, že dělá něco špatně, pouze se nechová podle představ a pravidel rodičů. Okay u dítěte to tak nějak chápu – je to jejich zodpovědnost (byť je to často zbytečné a přehnané), ale co v dospělosti?
Proč bych měl být v dospělosti hodný? Copak zlobím tím, že se nechovám (nebo nemluvím), jak si někdo jiný představuje?! A proč bych to měl dělat?!? Copak se chce někdo chovat podle MÝCH představ? Chápete tu hloubku manipulativního obsahu?! Ne? Nevadí, pokračujme tedy v naší úvaze.
Kromě rodičů, v následující etapě života tuto mantru používají „soudružky učitelky“. Kdo je podle nich hodný/á? Holčička, která bezduše zopakuje probíranou látku – nikoho ani vlastně nezajímá, jestli tomu rozumí. Hlavně, že v klidu sedí, nevyrušuje. A kdo je zlobivý? Většinou chlapeček. A čím se tak strašně provinil? Vyrušuje – většinou tím, že se ptá, zkoumá, pochybuje o předneseném. Je živý, neustále v pohybu, vymýšlí kraviny, pořád něco zkouší a tak se mu mnoho věcí taky „nepovede“ – rozuměj rozbije apod.
Tak a pak se vše najednou změní a přichází dospělost. A ano, ta hodná holčička je přinejlepším sekretářka toho zlobivého chlapečka, který vlastní onu úspěšnou firmu. A pořád je ta hodná holčička, co nesmí mít názor, aby nezlobila…
No a co? Říkáte si možná. Mno…problém je třeba v tom, že si to (většinou) holčičky nesou do života a následně to rády používají jako podpásovou fintu ve vztazích = ublížil jsi mi, ubližuješ mi! A jak jako? Biju tě snad?!? Co je to za manipulaci?!!! Co to je ublížit? Udělat to jinak, než si druhý přeje anebo nenaplnit představu druhého o mně? Vždyť je to přece jasná manipulace! Já svými názory někomu ubližuju?!? Já nechci skrývat kdo jsem a jak to mám já! Já to mám prostě takhle. Kdybych to dělal schválně nebo úmyslně (třeba tě udal na Gestapo, oni tě pak zavřeli do koncentráku a tam bys zemřela – ano, to bych ti opravdu ublížil, ale o tom asi není řeč, že?), ale jinak je to spor dvou názorů. Mám se snad křivit, protože si druhý myslí něco jiného a můj názor ho pobuřuje, nasírá???
Mimochodem – přesně tohle jsem slyšel v jednom videu rozhořčené dámy = že prý je těžké dnes najít zdravě dominantní muže, že jsme všichni bačkory, co se bojíme vyjádřit svůj názor a ženu vést = a kdo to z nás asi udělal, co? Kdo nás takhle vychoval? Kdo nám vtloukal do hlavy, že máme být hodní a poslouchat, neodmlouvat a že to prostě platí, protože to ona řekla?!? Jak typická variace na „nevím, co chci“, že? 😉
Víte, kdy mi tohle došlo? Když jsem si uvědomil, že je zajímavé, že mně nikdo neubližuje, protože přijímám a plně respektuji druhé takoví, jací jsou. Proč to samé nedělají oni se mnou?! Jo, některé chování druhých, které má na mne přímý vliv (v podstatě pouze v práci, kde existuje virtuální a hlavně nesmyslná hierarchie), mě dokáže silně nasrat – ale neubližuje mi to = prostě si to vyříkáme a pokusíme se najít řešení, při nejhorším už dál s tím člověkem nespolupracuju, ale nijak mi to neubližuje natož, abych mu to nějak říkal nebo dokonce vyčítal či ho obviňoval!
Víte, já vnímám život jako šachy (ty táhneš podle svého, já na to reaguji zase po svém a obráceně). Každý opravdu může táhnout svými figurkami, jak chce – dokonce i na G12 a učinit tak druhý out v dějinách šachu = ale když nehraje podle pravidel nebo dokonce kdyby chtěl hrát mými figurkami anebo se snažil urážlivě komentovat moji hru = ano i to může, ale já mám právo zareagovat zase po svém a já s takovým podvodníkem (podrazákem) hrát prostě nebudu – ale ať se klidně dál tak chová, když ho to baví = pouze ať si najde někoho jiného, kdo bude ochotný to s ním hrát! 😉
Moje povaha vypovídá o mně, moje chování vypovídá o tobě!
Když rodiče nenechají dítě vyrůst a nalézt, co samo chce, co opravdu baví jeho – pak z něj vyroste sice hodný, ale pořád frustrovaný dospělý-nedospělý. Je to syndrom tzv. „zlomeného dítěte“ a pak trvá náprava dlouho a blbne v dospělosti…
Závěr? Hodný – synonymum k blbý nebo minimálně nesebevědomý, vystrašený, zlomený…30let jsem byl hodný atd. a knížka „Začátečník v konečníku aneb manuál pro panice i sukničkáře“ (na tomto webu) jasně ukazuje, kam jsem to „dotáhnul“! To už raději budu do konce života za namyšlené arogantní hovado, ale rozhodně šťastné hovado! Myslete si o tom, co jen chcete – to je Váš boj…mně je to tak nějak jedno…chcete-li mě soudit – prosím, poslužte si (zasíráte karmu pouze sami sobě) 😉