Půjčím si tento pojem od Rhondy Byrne. Dlouho jsem se mu vyhýbal, až mi došlo, že celkem výstižně popisuje to, co se jinak tak nějak špatně dává do slov. Pokusím se vysvětlit, jak to vnímám já, ju? 😉
Klíčem je skutečný význam slovního spojení „najít si své místo“ – vím, to je zase Jarda Dušek, když ono jakmile chcete něco vysvětlit v souvislostech, obtížně se vyhýbá zdánlivému „vykrádání“. Jde o to přesně pochopit a uvědomit si – co je v mé moci, pod mým vlivem a důsledkem mé energie/pocitů/záměrů/cílů anebo také možná programů/negací/bloků a co je vzájemné působení okolních energií – tedy ostatních „vesmírů“, tedy toho všeho v myslích druhých lidí. Myslím tím i to, čemu říkáme „svět“, to, v co věří většina…anebo připomínám to mé přirovnání lidské společnosti ke stolu, na kterém jsou magnety a jak procházíte svým magnetem, tak některé přiskakují a jiné odskakují a to v závislosti na vaší vzájemné blízkosti a na velikosti a síle magnetů…
A pak jsou tu, řekněme, vesmírné/přírodní/fyzikální zákony, ano – už jsem u oněch procesů. Uvědomil jsem si totiž, že mnozí si pod pojmem Vesmír představí něco vzdáleného, nepřítomného – i když se vždy jedním dechem snažím dodat, že Vesmír je i zde, že i my jsme Vesmír – že i tady to vše funguje! A tím vše myslím to, co se dá shrnout do pojmu „láska“ (viz kapitola v mé knížce) – vše je nastaveno k našemu prospěchu/užitku a také využití/použití…
No a jde o to, že (alespoň mně) přijde nebo přesněji řečeno v počátcích přišlo poměrně těžké pochopit, kdy situace/realita/skutečnost vyžaduje/si žádá ode mne aktivitu, mojí činnost a kdy je naopak potřeba počkat, resp. vnímat ony mocné procesy, které se kolem mne odehrávají a naučit se s nimi spolupracovat. Je mi jasné, že v myslích mnohých je to teď jen spleť přirovnání a trochu tápají v jejich aplikaci do praxe či tušení hloubky mého sdělení = zkusím to tedy napravit 😉
Určitě jsi už alespoň jednou plul po řece na loďce nebo si to alespoň dokážeš představit. A přesně takhle vnímám proud času, tok života a moje místo, moji úlohu. Jsou chvíle, kdy je řeka klidná, mohu si chvíli odpočinout, kochat se krajinou a stačí jen korigovat směr – tedy párkrát zabrat veslem (či pádlem – jo, pořád si to pletu, jsem odborník, no :D)… A pak jsou chvíle, kdy nastává bouřlivější období, peřeje a kameny v řece a je třeba dávat větší pozor + hlídat si směr a využívat proudy, kudy voda teče, protože jinak budu vydávat velké množství energie, unavím se a stejně nebude stát výsledek za nic. Neboj, už s přirovnáními končím, jen ještě poznámku, kterou jsem kdysi slyšel, že prý ty největší mistři, co závodí v peřejích, dokážou celou trať odjet bez pádla a pouze rukama ve vodě vše kormidlují – ono pádlo mají normálně pro větší rychlost – je to nakonec závod, že? 😉
A teď si představ, kolik energie kolem Tebe proudí = Tvoje vlastní emoce (vedené Tvým záměrem/cílem) Tě táhnou/přitahují nějakým směrem. Po této cestě přitahuješ a také odpuzuješ ostatní situace/lidi atd. přesně podle Tvého zadání + potkáváš se s ostatními lidmi, kteří to mají energeticky stejně tak (nevadí, že si to třeba neuvědomují). A další připomínka = vyšší bere, myšleno ta energie, takže jsi stejně strháván energiemi ostatních a hraješ jim jejich „programy/scénáře“… A k tomu všemu je tu ještě celé nastavení této naší společné a společenské hry (opět viz kapitola v mé knížce), ty obecné zákonitosti, možnosti… Je to už trochu srozumitelnější?
A teď si představ, že máš nějaké přání – použiju co možná nejbanálnější, třeba „mám ideální dům“ = proč zrovna tato formulace, rád vysvětlím při terapiích – to už bych to psaní opravdu dost natahoval…snad jen jeden komentář = takhle je tam přesně nastaveno (mimo jiné) spoléhání se na ony mocné procesy, tedy na Vesmír.
Tak a teď možná vzniká spousta otázek = je asi jasné, že když si sednu doma na gauč, tak se toho asi moc nestane (i když připouštím i tuto málo pravděpodobnou variantu, že Ti někdo zavolá a rovnou Ti ten ideální dům nabídne = spoléhat na to ale 100% nejde, je třeba dělat víc). Jak ale hodně se mám snažit? Jak moc to mám „táhnout/tlačit“ svojí energií? Mno, lze to vyřešit pouze za použití své vlastní energie, ALE = budete totálně zničení, bude to trvat asi opravdu hodně dlouho, ale hlavně – výsledek tak nějak nezapadne do okolních energií, čímž myslím třeba, to, že ne všechno se Vám podaří „ošéfovat“ a třeba budete mít (pro Vás) nepříjemně vlezlé či hlučné sousedy apod. Jak tedy najít jakousi hranici, aby byl výsledek opravdu úplně ideální? Zde je souhrn mých rad, na které jsem přišel vlastním pozorováním a hlavně zkoušením a praktickým používáním a jen ještě dodávám, že to jsouo poznámky nastřádané v průběhu více než osmi let, proto jsou tak nějak bez ladu a skladu:
Netlač TO tolik svojí energií, nech TO ať se TO děje a pozoruj TO, jak se TO děje. Dej tomu prostor, ve smyslu dej prostor vesmíru. To znamená – nech to dít se podle přirozených (mocných) procesů, zákonitostí a kompatibility. Vždyť to je to flow! Pluj s tím nevyčerpávej se! To vyčerpávání se a ten tlak je snaha, aby to bylo podle mě. Tlakem navenek se to přece nezmění! V prvním kroku se musím smířit s tím kudy vede cesta, pak si jasně říct co chci a zároveň mi to musí být jedno. Třeba se to nezmění, ale aspoň mi to bude jedno. Ale všechno se pořád mění, tak se to nějak změní, jen já nevím jak. Furt chci něco měnit, to je to, co ze mě lidi cítí a co je jim podvědomě nepříjemné!
Pokud to nevychází, nesplňuje se, nedals na svoje pocity, pokud dáš na svoje pocity, tak to vyjde! Furt na něco čekám. Nečekej, dělej něco. Dělej cokoli, co se ti chce, třeba odpočívej. Je potřeba fakt začít žít a ne furt čekat až se něco stane. Prostě žít jako kdyby se nic změnit nemělo a třeba se fakt nic nezmění, no a co?! Tak je to takhle! Tak já chci žít a užívat si, žít radostně!
Budoucnost můžu očekávat buď se strachem anebo se zvědavostí a radostným očekáváním – jak zajímavě se to bude dál vyvíjet. Můžu být klidný, že na to budu reagovat, ale nemusím se toho bát. Dětská zvědavost a zvídavost to je příjemný přístup k životu a k blízké budoucnosti. Očekávání = zklamání, ale přesto do reality pořád promítáme svoje představy. Je potřeba jít ven, aby se mnou Vesmír komunikoval. Není se čeho bát, tam venku žádný bubáci nejsou!
Nelpi na tom! Představ si, že o to přijdeš, že to nemáš a musí ti to být jedno a pochopíš jestli to opravdu chceš = třeba pocítíš úlevu, že to nemáš! Je to o lpění na výsledku = musí to tak být, musí to tak fungovat! Tímhle postojem o to opravdu přijdeš, když je ti to jedno, ukáže se, jak to má být správně ve smyslu ideálně a to funguje = jinak to nefunguje! Naučil jsem se neočekávat, tak teď se naučit nelpět!
Na druhou stranu pasivně čekat a jenom pozorovat a u toho se rozčilovat je k ničemu. Je potřeba v klidu bez vzteku, ale aktivně makat. Ovlivňuj, co můžeš ovlivnit, aby to bylo tak, jak ty si přeješ. Co nemůžeš ovlivnit, nech tomu volný průběh, pozoruj to, buď aktivní, prosazuj se, buď asertivní! Nejsem aktivní tvůrce, proto mám pocit, že je všechno jinak, že furt něco musím, že jsem ve vleku. Musím přejít z pasivity do aktivity!
Neplánovat, připravovat se…
Nemysli, uleví se ti…Mysl je nástroj, nesnaž se myslí ovládat třeba moře.
Nemá smysl s něčím bojovat má smysl to přijmout a pocity a svým rozhodnutím to změníš. Bojem to ještě posílíš.
To není pravda, to je jen verze… Pleteme si pravdu a názor! Mohu mít názor, že je Země placatá, ale pravda je zjevně jiná!
Neřeš to, vyřeš to…
Je rozdíl hledat v tom co se mi děje DŮVOD anebo ÚČEL = to už zavání pámbíčkem…
Je rozdíl vědomí a myšlení…
Je rozdíl mít ve svých rukách a mít pod kontrolou!
To, že se to neděje mě, neznamená, že se to neděje – třeba zázraky! Ono se to jenom neděje podle mých představ!
Úplně všechno má své řešení. Uklidni se a dojde ti to!
Ať se bude dít, co se bude dít, je to podle vesmírných zákonů, tak to zvládnu!
Není důležité, jak by to mělo být, důležité je, jak to mám já a případně komunikovat a dohodnout se jak to má ta druhá strana.
Ono je to vlastně takové spoléhání se na rozum na myšlenky, na názory a proto je člověk pořád zklamaný až vytočený ale jde o to, že stejně to je podle mě, ale podle pocitů, takže si jakoby hlídat pocity a spoléhat na vesmír.
Je jedno, že si myslím, že by to mělo být takhle. Přemýšlej proč to je jinak?! Jaké pocity, případně koho pocity to takhle způsobily? Nebo lépe – jak moje pocity k tomu přispěly?! Chceš-li hledej příčinu, ne viníka!