Vzpomínáte si na ten slastný pocit, kdy se všechno točilo jen a jen kolem vás? Ano, byl to krásný čas… v matčině břiše. Tam jsme měli svůj svět, svoje bezpečí a hlavně – všechno bylo naše. Jídlo přicházelo automaticky, nepotřebovali jsme žádné smlouvy ani hypotéky, žádné kompromisy, žádné boje o pozornost. Prostě ráj.
A pak přišel porod. Doslova nás to vytlačilo ven, a co hůř – ocitli jsme se ve světě, kde se ukázalo, že to, co jsme považovali za naše, bylo vlastně něčí jiné. Matka? Samostatná bytost. Může nás nechat samotné v postýlce. Může odejít z místnosti. Může se věnovat někomu jinému. A to je první, i když nevědomý, šok – nic z toho, co jsme měli, nám nikdy doopravdy nepatřilo.
Přesto ještě nějaký čas žijeme v iluzi, že jsme středem vesmíru. Rodiče se rozplývají nad každým naším úsměvem, prarodiče nás obskakují, sousedi nás obdivují. Máme pocit, že je to tak správně. Že jsme důležití, že na nás všem záleží. A pak… pak se jednoho dne přehoupne hranice.
Najednou už nikoho nezajímáme. Přestaneme být roztomilí, naše názory už nejsou tak oslnivé, nikdo nám netleská za to, že jsme se trefili lžičkou do pusy. A to je moment, kdy přichází skutečná dospělost. Kdy pochopíme, že svět se kolem nás netočí, že ho nevlastníme, že nám nikdo nic nedluží.
A v tom je to kouzlo – uvědomit si, že nic není naše a že je to tak v pořádku. Přestat se vztekat, že svět neposlouchá naše přání, a přijmout fakt, že nejsme jeho vlastníky. Možná až ve chvíli, kdy se zbavíme této iluze, se staneme skutečně dospělými.
Anebo… se můžeme dál vztekat, že si nás svět nevšímá. Ale pozor – to dělají děti. 😊