O jednoduchém, ale nepohodlném principu, který by nám ušetřil spoustu zklamání
Máme zvláštní zálibu v hodnocení. Pořád něco posuzujeme, přeměřujeme, porovnáváme a nejlépe – znehodnocujeme. To je špatně, tamto hloupé, tohle trapné. Všechno víme nejlíp. Jenže otázka zní: funguje to? Protože všechno ostatní jsou jen naše dojmy, ego a předsudky v hezkém obalu.
Ve skutečnosti existuje jen jedno férové kritérium: funguje, nebo nefunguje. Ne jestli se mi to líbí, odpovídá mému přesvědčení, nebo jestli by to mělo fungovat podle mého vnitřního manuálu světa. Prostě – funguje? Tak pokračuj. Ne? Tak to nedělej. Tak jednoduché. Tak těžké.
Většina lidí ale místo zkušenosti volí hodnocení. Raději mluví o tom, než to zkusí. Raději filozofují nad tím, jestli by „tohle mělo mít smysl“, než aby se přesvědčili v praxi. Je to pohodlnější. Hodnocení nebolí, selhání ano. Jenže bez selhání se nic nenaučíš.
Často slyším: „Já bych to taky mohl zkusit, ale…“ No právě. To „ale“ je vždycky jen strach z výsledku, který by mohl být jiný, než chceme. Proto radši zůstaneme v teoretické jistotě než v praktické zkušenosti. Jenže zkušenost je jediný opravdový učitel.
Zkusme si ten princip představit jako jednoduchý filtr života:
– Funguje mi tahle práce? Ne. Tak proč v ní zůstávám?
– Funguje ten vztah? Ne. Tak proč se přesvědčuji, že jednou bude?
– Funguje moje vlastní strategie štěstí – nebo jsem jen unavený z předstírání?
Svět není černobílý, ale funkčnost se pozná snadno: když něco opravdu funguje, cítíme vnitřní klid, ne napětí. A naopak, když to nefunguje, začneme se nutit, omlouvat, racionalizovat. A to je vždy první známka, že jsme zabloudili.
Takže až příště budete řešit, co je správně, co by se mělo nebo co si kdo myslí, zkuste prostě jen tuhle větu:
Funguje to? Ne? Tak to nedělej. Zní banálně, ale je v ní víc moudrosti, než ve většině duchovních knih.