„Ale prosím tě, tohle nikomu neříkej, jo?“ šeptne vám někdo spiklenecky do ucha, zatímco si jeho ego právě vylezlo na žebřík a usadilo se na horní polici v regálu informací „jen pro zasvěcené“. Je fascinující, jak často v běžném životě narazíme na fenomén selektivního sdílení. Někteří lidé jako by byli přesvědčeni, že svět se musí dělit na ty, co vědí, a na ty, co nemají vědět. A hlavně: že je to tak správně.
A já si vždycky říkám: Opravdu?
Tohle není Pentagon
Jasně, chápu, že jsou věci, které se nesdělují. Třeba strategické informace o jaderných hlavicích, identita špióna v Severní Koreji nebo přístupová hesla do vnitřního systému CIA. V těchto případech opravdu souhlasím: mlčeti zlato. Ale běžný život? Tady se zatajování pravdy nebo informací stalo tak trochu módní formou duchovního onanie. Třeba když někdo zveřejní „půlku myšlenky“ a zbytek schová za paywall. Nebo když vám někdo naznačí, že „něco ví, ale nemůže říct“, protože „na to ještě nejsi připraven“. No dovolte. Kdo rozhoduje o tom, kdy jsem „připraven“? Často mi připadá, že jde spíš o to, kdy oni chtějí zůstat výš – tam, kde se informace podává kapátkem a zásadní pravda má být výsada jen pro zasvěcené. Tak trochu jako sektářská exkluzivita. A ano – za mě je to sektářství, i když si dotyčný říká kouč, guru nebo prostě jen „tvůrce prémiového obsahu“.
Paywally pro pravdu?
Nemám nic proti tomu, že chce někdo za svoji práci peníze. Ostatně, i terapeut musí jíst (a občas i něco jiného než jen polévku z pytlíku). Ale kde je ta hranice mezi férovým ohodnocením a manipulací s obsahem?
Pokud mi někdo prodává produkt – budiž. Ale pokud mi začne dávkovat existenciální pravdy na pokračování jak teleshoppingový pořad („a pokud se chcete dozvědět, proč se vám v životě nedaří, kupte si i díl číslo 2 – už zítra za pouhých 349 korun“), tak to je něco jiného. Je to podvod. A navíc nedůstojný.
Když ti někdo něco pošeptá
Pak je tu druhá varianta. Tichý šepot, snaha udělat si z vás spojence. „Hele, neříkej to nikomu, ale…“ A najednou jste vtaženi do hry, kterou jste nechtěli hrát. Jste vtaženi do světa spiklenectví, loajality, šarvátek a drobných válek, kterým vůbec nerozumíte, ale máte pocit, že se od vás očekává, že teď držíte nějaký tajný klíč. A že když nedržíte jazyk za zuby, zradili jste důvěru. Odmítám to.
Moje reakce je obvykle přímá – a možná trochu drsná: „Hele, jestli nechceš, abych to někomu říkal, tak mi to vůbec neříkej. Nedělej ze mě svého rukojmího.“ A ten výraz? Nezapomenutelný. Směs ublíženosti, vzteku a zklamání z toho, že nehraju podle pravidel jejich tiché mafie. Ale víte co? Nechci být spolupachatelem tohohle „šeptaného světa“, ve kterém se důvěra měří počtem zamlčených pravd.
Informace jako dar, ne jako nástroj moci
Na terapiích samozřejmě dávkuji informace – ale ne proto, že bych si chtěl hrát na mistra vesmíru. Spíš vnímám, kdy je klient připraven slyšet. Ale rozhodně nemám radost z toho, že „vím víc“. Naopak – nemůžu se dočkat, až budu moct říct všechno. A často se to snažím předat různě, jinak, jinudy. Jen aby to konečně docvaklo. Ne proto, že se pak klient stane „zasvěceným“, ale protože už to prostě potřebuje slyšet. A třeba taky proto, že nemám rád, když se něco schovává – jen proto, že se tím někdo cítí důležitější.
Závěrem:
Zatajování informací není známkou moudrosti. Často je to jen známka nejistoty. Strachu. Potřeby kontroly. Anebo jednoduše touhy po moci nad druhými – byť jen drobné, tiché, ve formě „já vím a ty ne“. A to je cesta, kterou nechci jít. Věřím, že informace mají proudit. Že mají být živé, sdílené, dýchající. A že pravda nepatří do trezoru – pokud tedy nejste zrovna šéfem tajné služby anebo vás nezavazuje zpovědní, právnická či lékařská (terapeutická) povinnost mlčenlivosti…