Když jsem si nedávno konečně sedl k těm věčným statistikám — víte, těm číslům, která prý určují, jestli máte hodnotu, nebo můžete rovnou jít pást ovce — došlo mi, že se přede mnou otevírá fascinující psychologický obrázek dnešního publika. A protože tvořím pořád stejně: stejný styl, stejný hlas, stejná filosoficko-ironická hravost… začalo mě zajímat, proč něco letí a něco proletí bez povšimnutí jako tramvaj ve dvě ráno.
A výsledky? No… Pojďme říct, že kdybych byl méně terapeut a více politik, zaplakal bych radostí.
1) Nejde o kvalitu. Jde o kvantitu.
Ano, tohle už vím dávno. Moderní publikum totiž netouží po Michelangelovi. Touží po McDonaldu. Ne po symfonii, ale po playlistu, kde jsou všechny skladby stejné, jen s jiným názvem. A tak se ukazuje, že nezáleží na tom, kolik času strávíš vymýšlením, přepisováním, hlazením textu, laděním metafor a vybrušováním pointy — lidé chtějí přísun. Stálý. Nejlépe denně. Jako instantní nudle. Vytvářej dnes, ne dobře.
2) Nejde o myšlenku. Jde o okamžitý háček.
Dříve se psaly úvahy, dnes titulky. Dříve se tvořilo sdělení, dnes „hook“. Není čas přemýšlet, je čas přežít další 1,5 sekundy pozornosti. A tak se ukazuje, že je úplně jedno, jak hluboké téma rozebíráš — pokud tam není věta, která lidi střelí do očí, jejich mozek se ani nepokusí tě „nastartovat“. Pozornost je nová měna — a nikdo ji nechce utrácet za něco, co vyžaduje nasazení.
3) A pak přišlo to zjištění, které mě upřímně pobavilo:
Pasivní obsah = vysoká čísla.
Aktivní obsah = zívající propast.
Abych to přeložil:
🌸 Když publiku řekneš: „Jsi úžasný. Nedělej nic. Všechno je v pořádku.“ → čtenost letí nahoru.
🔥 Když publiku řekneš: „Hele…zvedni zadek. Je to na tobě.“ → najednou čtenost padá jak akcie zkrachovalé banky.
A já si říkám: Vážně to máme takhle nastavené?!
A odpověď je: ano. Psychologicky zcela přesně.
Proč milujeme obsah, který nás uspává?
Protože všichni chceme slyšet, že nemusíme nic měnit. Je to útěcha. Mentální teplá deka. Narcistický přechodový objekt.
Když ti někdo řekne: „Jsi dobrý, jsi v pořádku, svět je na tebe zlý, odpočiň si,“ v mozku se vyplaví serotonin a řekne: „Jo… to chci slyšet znova.“
Ale když ti někdo řekne: „Možná sis ten život pokazil trochu sám,“ v mozku se vyplaví… no… realita. A tu nikdo nechce. Aktivní obsah je náročný. A náročné věci nechceme.
Když někomu nabídneš pravdu, musí s ní něco udělat. A to je práce. A práce bolí.
Zvednout zadek, něco změnit, přiznat si chybu, převzít odpovědnost, udělat nepříjemné rozhodnutí, vyjít z komfortní zóny… ehm… NE, díky. Takže se kliká raději na to, co člověka hladí po zádech, ne na to, co ho postaví před zrcadlo.
Konkurence to potvrzuje
Když jsem porovnal data s ostatními autory, všiml jsem si jednoho trendu:
Ti, kteří jen uklidňují, rostou. Ti, kteří i konfrontují, stagnují.
A není to o kvalitě — spousta těch pasivních textů je obsahově totální cukrová vata. Ale je sladká. A sladké se jí snadněji než brokolice.
Takže – co s tím?
Já osobně? Nic. Protože mě psaní pasivního obsahu nebaví. A taky proto, že nechci budovat publikum, které jen čeká na uklidnění. Chci budovat publikum, které umí jít do pravdy. Někdy i nepříjemné.
A to, že „aktivní obsah“ má nižší čísla?
To je v pořádku. Nižší čísla neznamenají nižší hodnotu. Často naopak. Čísla ukazují zájem masek. Obsah ukazuje zájem lidí. A já chci psát pro lidi. Ne pro statistiky.
A závěr? Jeden krátký, ale přesný:
Lidé chtějí slyšet, že jsou v pořádku. Ale jediný způsob, jak mohou opravdu být v pořádku…je začít něco dělat. A to se — bohužel i bohudík — z čísel vyčíst nedá.