Víte, co mají společného děti a filozofové? Obě skupiny se pořád na něco ptají. Zatímco děti chtějí vědět, proč je nebe modré, filozofové řeší, proč vůbec existujeme. A pak tu máme nás, běžné smrtelníky. My se radši neptáme. My máme jasno.
Ale proč se vlastně přestáváme ptát? A proč místo toho raději rozdáváme nevyžádané rady a názory, jako by na nich stál svět?
Vědomosti nebo přežití?
Pamatujete si školu? To bylo místo, kde jste se museli neustále tvářit, že víte. Učitelé se neptali, jestli něco chcete vědět. Oni chtěli, abyste věděli. Když jste nevěděli, přišel pětiminutový monolog o tom, jak skončíte na ulici nebo ještě hůř – bez maturity. Zároveň vám ale nikdo neřekl, že život není soutěž ve znalostech. A tak jsme si nesli tu potřebu všechno vědět do dospělosti.
A jak to vypadá v praxi? Když někdo před nás postaví otázku, kterou nechápeme, cítíme ohrožení. Co když budu za hlupáka? Co když někdo zjistí, že nevím? A tak se přepneme do režimu „všechno znám“ a místo otázky nabídneme svůj názor. Jenže háček je v tom, že když neposloucháme druhé, připravujeme se o možnost pochopit svět.
Poskytovatelé nevyžádaných rad
Neptáme se, ale radíme. A to nejen tehdy, když se nás nikdo neptá, ale hlavně tehdy, když jsme o dané věci slyšeli maximálně na YouTube. Kamarádka se vám svěří, že má problémy ve vztahu? Vy jí okamžitě doporučíte meditace, studii o partnerské terapii a možná i seznamku – přitom jste s ní neprobrali, co vlastně prožívá. Kolega řeší, že mu dítě nechce jíst zeleninu? Poradíte mu přísný režim, aniž byste si zjistili, jestli dítě vůbec žije ve stejném vesmíru jako vaše zkušenosti.
Proč to děláme? Protože poskytovat rady nám dává iluzi moci. Máme pocit, že tím někomu pomůžeme, ukážeme svou zkušenost nebo se zviditelníme. Jenže často tím druhému vůbec nepomůžeme – spíš ho umlčíme. Místo abychom se ptali „Jak ti můžu pomoct?“ nebo „Proč si myslíš, že se to děje?“, cpeme druhým svou pravdu jako univerzální řešení.
Strach z otázek
Otázky mají jednu nepříjemnou vlastnost: nutí nás přemýšlet. Když se ptáte „proč?“, otevíráte prostor nejistoty. Najednou zjišťujete, že na spoustu věcí vlastně neexistuje jednoznačná odpověď. A to nás děsí. Nechceme vypadat hloupě. Chceme mít jasno. Proto místo otázky rovnou vyslovíme názor. Jenže právě otázky nás posouvají dál.
Nejlepší otázky nejsou ty, které dávají odpověď, ale ty, které vás donutí se zamyslet. Jakmile se přestanete ptát, přestáváte růst.
Jak se ptát a nezbláznit se
Dobrá zpráva je, že ptát se je dovednost, kterou můžeme trénovat. A nepotřebujete k tomu žádné koučovací kurzy za tisíce korun. Stačí začít tím, že se budete víc zajímat o druhé. Tady je malý návod:
Zastavte se. Když vám někdo něco řekne, nepřeskakujte hned do režimu „co na to řeknu já“. Nechte si čas na otázku.
Poslouchejte. Nečekejte na svou příležitost mluvit. Opravdu poslouchejte, co vám druhý říká.
Ptejte se na motivy. Místo „Co s tím chceš dělat?“ zkuste „Proč myslíš, že se to děje?“ nebo „Co tě na tom trápí?“
Nebojte se ticha. Otázky mohou přinést chvíle nepříjemného mlčení. To je v pořádku. Ticho je prostor pro přemýšlení.
Závěrem
Ptát se neznamená přiznat, že něco nevíme. Znamená to přiznat, že chceme vědět víc. Otázky nejsou projevem slabosti, ale síly. Protože jen ten, kdo se ptá, se může něco nového naučit. A možná nakonec zjistíte, že otázky nejsou jen nástrojem poznání, ale i největším projevem respektu k druhým. Protože ptát se znamená dát druhému prostor, aby mohl být slyšen.
Tak co, kdy jste se naposledy na něco zeptali – doopravdy?