Možná to zní jako otřepaná otázka. Ale čím déle pozoruju lidi kolem sebe, tím víc si uvědomuju, že právě tady se láme překvapivě hodně věcí. A je vlastně úplně jedno, jestli mluvíme o fotbale, divadle, podnikání nebo o tom, čemu říkáme život.
Dva způsoby, jak hrát
Zdá se mi, že existují dvě základní skupiny hráčů. Ta první hraje pro výsledek. Vyhrát. Uspět. Dokázat. Být lepší. Mít skóre. Jsou většinou: nervózní, podráždění, nespokojení, neustále pod tlakem. Hru si příliš neužívají, protože pořád sledují tabuli s výsledky. A paradoxně – výsledky se často buď nedostavují, nebo když ano, nepřinesou očekávané uspokojení. Protože: chtěli víc, mohlo to být lepší, a hlavně… už míří dál. Radost z výhry se ani nestihne objevit.
Ti druzí
Druhá skupina hraje, protože je hra baví. Neřeší skóre. Což mimochodem tu první skupinu často neskutečně rozčiluje. Hrají, protože je to těší. Protože je baví ten pohyb, proces, přítomnost ve hře. Jsou klidnější, milejší, tolerantnější. Méně křečovití. Více „u toho“. A co je na tom nejzajímavější? Velmi často dosahují výsledků. Neplánovaně. Mimochodem. Jakoby náhodou. Jako by se vítězství objevovalo samo – z boku, bez fanfár.
Kde je ten rozdíl?
Není v talentu. Není v inteligenci. Často ani v pracovitosti. Je v lpění. Ti první lpí na výsledku. Ti druzí lpí…vlastně na ničem. Neznamená to, že by neměli cíle. Jen o nich jakoby vědí, ale nedrží se jich křečovitě. Nehoní je. Nehlídají každou vteřinu, jestli už se náhodou nepřibližují. Prostě hrají.
Čím víc se snažíš, tím víc se vzdaluješ
Tohle je jeden z největších paradoxů života: čím víc se snažíš vyhrát, tím víc jsi v křeči. A křeč: zhoršuje výkon, kazí prožitek, zvyšuje tlak, a paradoxně odpuzuje výsledek, po kterém toužíš. Snažení vytváří napětí. Napětí vytváří strach. A strach bere lehkost. A bez lehkosti se hraje špatně.
Vítězství nepřichází přes kontrolu
Vítězství – ať už to znamená cokoliv – nepřichází přes kontrolu, dohled a neustálé hlídání výsledků. Přichází ve chvíli, kdy: jsi uvolněný, jsi přítomný, a dovolíš si být ve hře, ne nad ní. Možná právě proto tolik lidí, kteří „se snaží ze všech sil“, pořád stojí na místě. A jiní, kteří si jen hrají, jdou dál.
„Nesnažte se“
Říká se, že Charles Bukowski měl na náhrobku jednoduchý vzkaz: „Don’t try.“ Nesnažte se. Ne jako výzvu k lenosti. Ale jako varování před křečí. Protože život není soutěž, kterou vyhraje ten, kdo se nejvíc zapře. Je to hra, kterou často zvládne ten, kdo se dokáže uvolnit.
Závěrem (bez návodu)
Takže otázka možná nezní, jestli chceš vyhrát. Ale: chceš si vůbec zahrát? Protože když si hru neužíváš, výhra tě stejně nikdy nenaplní. A když si hru užíváš, výsledky se často objeví samy. Tak nějak mimochodem. Bez křeče. Bez lpění. A to je možná ta jediná výhra, která má dlouhodobou hodnotu.