Jsem na Internetu opravdu dlouho. A tím opravdu dlouho myslím dobu, kdy u nás Internet teprve začínal být běžně dostupný. Zažil jsem tedy několik jeho vývojových období. A když se na něj dívám dnes, občas mě překvapí jedna zdánlivá maličkost. Tykání. Ano, opravdu tykání.
Kdysi jsme si na Internetu pořád vykali
V době internetového pravěku jsme totiž nějak přirozeně nerozlišovali mezi tím, jak se chováme na Internetu a jak se chováme v běžném životě. Když jsme člověka neznali, vykali jsme mu. Stejně jako bychom mu vykali po telefonu. Nebo na ulici. Pak se postupně rozšířila představa: “Já na Internetu všem tykám. Je to přece virtuální prostředí.” Ano. Je. Ale nikdy jsem úplně nepochopil, proč by to mělo znamenat, že se tam můžeme přestat chovat slušně.
To je podobné, jako kdybych řekl:”Do telefonu všem tykám, protože toho člověka nevidím. Vždyť mluvím jen do nějaké krabičky.” To by asi nikomu nepřipadalo jako zvlášť přesvědčivý argument.
Slušný člověk je slušný i pod vodou
Mám totiž za to, že slušnost není vlastnost konkrétního prostředí. Slušný člověk se chová slušně. V tramvaji. V hospodě. Po telefonu. Na Internetu. A klidně i pod vodou, pokud tam má s kým mluvit. Prostředí pouze ukazuje, jaké zábrany člověk právě má. A právě tady se podle mě Internet změnil.
Když se člověk schová za přezdívku
V počátcích Internetu vystupovala naprostá většina lidí pod skutečným jménem. Dnes si můžete vytvořit identitu, která s vámi na první pohled nemá vůbec nic společného. A pak vzniká zvláštní situace. Bavíte se s člověkem jménem například smradlavynohy07. A on vám začne vysvětlovat, co si máte myslet. Jak byste měli žít. Co děláte špatně. A případně i to, jaká je vaše práce. Člověk, který by se vám možná v běžném životě představil jako pan Novák, se na Internetu promění v něco, co zní spíš jako název porouchané postavy z počítačové hry. A najednou si dovolí úplně všechno.
Jenže kdo to vlastně dělá?
Tady je podle mě zajímavá otázka. Je to opravdu někdo jiný? Není. Pořád je to stejný člověk. Může si změnit jméno. Fotografii. Profil. Přezdívku. Může se vydávat za kohokoliv. Klidně za Marilyn Monroe. Ale pořád píše on. Pořád přemýšlí on. Pořád reaguje on. A především: pořád ukazuje něco ze sebe.
Internet nevytváří druhé já
Možná právě v tom vidím jeden z největších omylů současného Internetu. Lidé mají pocit, že jejich internetová osobnost je oddělená od té skutečné. Jako kdyby existoval skutečný člověk a vedle něj nějaký internetový avatar, který si může dělat, co chce. Jenže avatar není nový člověk. Je to pořád jen člověk, který dostal jiný prostor. A možná dokonce prostor, ve kterém se méně kontroluje.
Když zmizí dohled
V běžném životě nás totiž pořád něco brzdí. Vidíme druhého člověka. Vidíme jeho výraz. Slyšíme tón hlasu. Vnímáme, že jsme zašli příliš daleko. A hlavně víme, že si naše chování někdo zapamatuje. Na Internetu některé z těchto zábran zmizí. A právě proto může člověk najednou napsat něco, co by druhému do očí nikdy neřekl. To ale neznamená, že Internet odhalil jeho „falešné já“. Možná jen odhalil jeho méně kontrolovanou část.
Anonymita není neviditelnost
A ještě jedna zajímavost. Člověk může mít pocit, že je na Internetu úplně anonymní. Ve skutečnosti po sobě internetová činnost zanechává technické stopy. IP adresa je například jedním z údajů, který může být zaznamenáván v souvislosti s aktivitou v síti; za určitých okolností pak mohou technické a další údaje pomoci při identifikaci konkrétního uživatele.
Takže představa:”Nikdo nikdy nezjistí, kdo jsem.”je poněkud odvážná. A historie Internetu už mnohokrát ukázala, že lidé, kteří se cítili dokonale skrytí, nakonec zjistili, že jejich anonymita nebyla tak dokonalá, jak si představovali.
Ale ani kdyby…
Řekněme ale, že by anonymita byla dokonalá. Že by nikdo nikdy nezjistil, kdo sedí za klávesnicí. Změnilo by to něco? Podle mě vlastně ne. Protože pořád víte vy. Vy víte, co jste napsali. Vy víte, proč jste to napsali. Vy víte, co vás vedlo k tomu, abyste někoho urazili, zesměšnili nebo ponížili. A právě před tímhle člověk žádnou přezdívkou neuteče.
Internet je možná až příliš skutečný
Čím déle Internet používám, tím méně chápu označení „virtuální svět“. Ano, je virtuální technologicky. Ale lidé v něm skuteční jsou. Jejich emoce jsou skutečné. Jejich radost je skutečná. Jejich vztek je skutečný. A bohužel i jejich hloupost je skutečná. Stejně jako jejich laskavost. Proto bych byl opatrný s představou, že Internet je nějaké místo, kde si můžeme na chvíli zahrát někoho jiného. Možná si tam jen dovolíme ukázat části sebe, které v běžném životě lépe kontrolujeme.
Na závěr
Nevím, jestli se někdy vrátíme k době, kdy jsme na Internetu lidem automaticky vykali. Upřímně řečeno mi to ani nepřipadá důležité. Mnohem důležitější je něco jiného. Ať už se na Internetu jmenujete jakkoli, pořád jste to vy. Můžete být smradlavynohy07. Můžete být Marilyn Monroe. Můžete mít obrázek kočky a místo jména tři nesrozumitelné znaky. Pořád tam ale sedí stejný člověk. A možná právě proto bychom si měli dávat pozor na jednu věc.
Internet nám nedává možnost být někým jiným. Dává nám jen možnost být sami sebou bez části zábran, které máme v běžném životě. A to může být někdy dost nepříjemné zjištění. Protože nakonec není nejzajímavější, kdo se skrývá za přezdívkou. Nejzajímavější je, co se rozhodne ukázat, když si myslí, že se nikdo nedívá.