Mám pocit, že jsme se v posledních letech naučili jednu zvláštní věc. Než něco řekneme, začneme přemýšlet, koho by se to mohlo dotknout. A tak raději řekneme: „Někteří lidé…“ „U části populace…“ „Samozřejmě existují výjimky…“ „Neplatí to pro všechny…“ „Každý člověk je individuální…“ Ano. To všechno je pravda. Jenže někdy mám pocit, že jsme při tom zapomněli, že zobecňování je naprosto normální součást lidského myšlení.
A tak si dovolím jeden velmi nebezpečný výrok: Slon je větší než žába. Tak. Teď čekám, kdo se ozve. Ale co když znám malého slona? Představme si, že mi někdo odpoví: „To není pravda! Já znám malého slona.“ Dobře. Já mu věřím. Existují malí sloni. A jistě existují i mimořádně velké žáby. Jenže tím jsme nijak nevyvrátili původní tvrzení. Protože jsem neřekl: „Každý jednotlivý slon je větší než každá jednotlivá žába.“ Řekl jsem něco mnohem jednoduššího. Sloni jsou obecně větší než žáby. A to je rozdíl.
Výjimka není vyvrácení pravidla
Stejný problém máme podle mě i v psychologii. Řeknu: „Muži mají často tendenci řešit problém jinak než ženy.“ A někdo okamžitě přijde s: „Ale já to mám úplně obráceně!“ Výborně. To je naprosto možné. Jenže právě teď jsme neřešili vás. Mluvili jsme o určitém trendu. A trend není příkaz. Není to zákon. A už vůbec to není popis každého jednotlivce. Je to jen pozorování určité pravidelnosti. Každý je jiný. Samozřejmě. Samozřejmě, že každý člověk je jiný. Muži nejsou stejní. Ženy nejsou stejné. Lidé stejného věku nejsou stejní. Dokonce ani dva lidé vyrůstající ve stejné rodině nejsou stejní. Jenže z toho přece neplyne, že mezi skupinami neexistují žádné rozdíly. To by bylo asi stejné, jako kdybychom kvůli tomu, že každý člověk má jinou výšku, prohlásili: „Výška člověka se nedá nijak zobecnit.“ Dá. Samozřejmě že dá. Jen musíme chápat, co znamená zobecnění.
Zobecnění není rozsudek
Tohle je podle mě důležité. Když řeknu: „Muži jsou v průměru fyzicky silnější než ženy,“ neříkám: „Každý muž je silnější než každá žena.“ A už vůbec neříkám: „Muži jsou proto lepší.“ Pouze popisuji rozdíl. Stejně jako když řeknu, že slon je větší než žába. Nesoudím jejich charakter. Nevyhlašuji vítěze živočišné říše. Jen popisuji velikost. Proč jsme tedy tak opatrní? Možná proto, že jsme začali zaměňovat popis za hodnocení. Někdy stačí říct: „Tahle skupina má častěji určitou vlastnost.“ A někdo v tom okamžitě slyší: „Tahle skupina je lepší.“ Jenže to jsme tam přece neřekli. Je to podobné jako tvrdit, že když řeknu, že někdo běhá rychleji než jiný člověk, automaticky tvrdím, že je hodnotnější. Ne. Je jen rychlejší. V běhu. To je celé.
Bez zobecnění bychom se nikam nedostali
A teď to začne být podle mě ještě zajímavější. Zobecňování není nějaká chyba lidského myšlení, kterou bychom měli odstranit. Je to jeden z jeho základních nástrojů. Vidíme, že se něco opakuje. Všimneme si vzorce. A vytvoříme si kategorii. Právě díky tomu se dokážeme orientovat ve světě. Když jednou sáhnu na rozpálenou plotnu, nemusím příště zkoušet znovu všechny plotny na světě. Něco jsem zobecnil. A naštěstí.
Jenže zobecnění má jednu podmínku
Musíme vědět, co vlastně tvrdíme. Rozumné zobecnění říká: „Tento jev se objevuje častěji.“ Hloupé zobecnění říká: „Takoví jsou všichni.“ A právě mezi těmito dvěma větami je celý rozdíl. Nemusíme kvůli tomu přestat zobecňovat. Stačí se naučit zobecňovat rozumně.
A co archetypy?
Totéž podle mě platí pro archetypy. Když mluvím o určitém typu muže nebo určitém typu ženy, nemusím tím tvrdit, že jsem právě popsal všechny muže a všechny ženy. Popisuji vzorec. Typ. Charakteristickou tendenci. A kdo se v něm nepozná? Výborně. Možná patří k jinému typu. Nebo je právě tou výjimkou. Ani jedno není problém.
Nemusíme se za každou větu omlouvat
Někdy mě vlastně baví, jak dnes člověk může napsat jednoduchou větu a za ní má potřebu připojit skoro právní doložku. „Muži mají tendenci…“ A hned: „Samozřejmě tím nemyslím všechny muže, existují výjimky, ženy mohou mít stejné vlastnosti, nechci nikoho diskriminovat, každý člověk je individuální a samozřejmě netvrdím, že je někdo lepší nebo horší.“ Dobře. Rozumím. Ale možná to někdy není potřeba. Když napíšu: „Někteří muži mají tento sklon,“ tak je snad zřejmé, že jsem právě nevyhlásil univerzální zákon platný pro všech osm miliard lidí.
Na závěr
Nemyslím si, že bychom měli být méně citliví k druhým lidem. Naopak. Jen bychom možná měli být trochu citlivější k významu slov. Rozdíl není automaticky hodnocení. Zobecnění není automaticky předsudek. A výjimka není automaticky vyvrácení pravidla. Když řeknu, že slon je větší než žába, neříkám tím, že slon je lepší. A když řeknu, že muži a ženy mají některé vlastnosti odlišné, také tím neříkám, kdo má větší cenu. Možná jsme totiž někdy tak zaměstnáni tím, abychom nikoho neurazili, až zapomínáme, že popsat rozdíl není totéž jako někoho odsoudit. A kdyby se přesto nějaký slon urazil, že jsem ho srovnával se žábou, mám pro něj jedinou radu: Neber to osobně. Je to jen statistika.