Snad už jste si všimli, že se příliš nevyjadřuji k politice. Ne snad proto, že bych na ni a na každodenní dění kolem ní neměl názor. Mám. Jen nepovažuji svůj názor za natolik důležitý, abych s ním otravoval už tak poměrně otrávené prostředí internetu. A už vůbec necítím potřebu přidávat další polínko do ohně, kolem kterého dnes sedí několik táborů přesvědčených, že ti ostatní nejsou jenom vedle, ale patrně také poněkud méně inteligentní. Snažím se proto psát o psychice, obyčejném praktickém životě, vztazích a společnosti.
Dnes ale udělám výjimku. Ne proto, abych vám řekl, koho máte volit. Ani proto, abych vysvětloval, který politik je hodný a který by měl raději dobrovolně odevzdat klíče od kanceláře a jít pěstovat brambory. Použiji totiž jako příklad jednoho svého velkého oblíbence. Sókrata. A jednu událost starou téměř dva a půl tisíce let.
V roce 404 před naším letopočtem skončila dlouhá válka mezi Athénami a Spartou.
Athény byly poraženy. A jejich demokracie skončila. Moc převzala skupina třiceti mužů, která vešla do dějin jako Třicet tyranů. Šlo o oligarchickou vládu podporovanou Spartou, která během několika měsíců začala likvidovat své odpůrce, zabavovat majetek a popravovat lidi. Režim nakonec v roce 403 př. n. l. padl a athénská demokracie byla obnovena.
Sókratés v té době nebyl žádný politický revolucionář. A právě proto je jeho příběh tak zajímavý. Podle Platónova podání v Obraně Sókrata dostal Sókratés společně s dalšími muži příkaz, aby přivedl Leonta ze Salamíny, který měl být popraven. Ostatní příkaz splnili. Sókratés nikoli. Prostě odešel domů. Sám později říká, že věděl, že za to mohl zaplatit životem, ale nechtěl udělat něco nespravedlivého jen proto, že mu to nařídila moc. To je celé. Žádný transparent. Žádné heslo. Žádný televizní přenos. Žádné: „Vážení občané, nyní vám vysvětlím, proč mám pravdu.“ Jen člověk, který dostal příkaz udělat něco, co považoval za nespravedlivé, a rozhodl se to neudělat.
Ale ještě zajímavější je něco jiného.
Sókratés žil ve společnosti, kde mělo slovo obrovskou moc. A v Athénách se tehdy rozvíjelo něco, čemu dnes říkáme sofistika. Tady pozor. Sofistika nebyla jednoduše „lež“. To by bylo příliš jednoduché a historicky nepřesné. Sofisté byli vzdělaní učitelé, kteří mimo jiné vyučovali rétoriku, argumentaci a schopnost přesvědčovat. Někteří byli významnými mysliteli a zabývali se otázkami jazyka, poznání, společnosti nebo politiky.
Jenže právě tady vzniká problém.
Člověk může být velmi dobrý v přesvědčování, aniž by měl pravdu. A to je podstatně horší problém než obyčejná lež. U obyčejné lži totiž někde uvnitř víme, že lžeme. U přesvědčivě podané nesmyslnosti si můžeme být docela jistí, že jsme pochopili pravdu. Někteří sofisté byli proslulí právě schopností argumentovat z různých stran a Protagoras je tradičně spojován s tvrzením, že dokázal učinit slabší argument silnějším. A právě proti tomu Sókratés stavěl něco velmi jednoduchého. Otázky. Ne: „Jak tě přesvědčím?“ Ale: „Je to skutečně pravda?“ To je zdánlivě malý rozdíl. Ve skutečnosti může být zásadní.
Člověk totiž velmi snadno zamění přesvědčivost za pravdivost.
Když někdo mluví sebejistě, máme tendenci mu připisovat větší kompetenci. Když používá složitá slova, může působit vzdělaněji. Když mluví jednoduše a srozumitelně, může působit, že „tomu konečně někdo rozumí“. Když navíc říká přesně to, co si sami myslíme, máme hotovo. „Přesně! Konečně někdo říká pravdu.“ A přitom jsme možná neověřili vůbec nic. Jen se nám líbilo, jak to znělo. To je podle mě jeden z největších problémů člověka. Ne že by byl příliš hloupý na to, aby poznal lež. Ale že je někdy příliš ochotný uvěřit větě, která příjemně zapadne do jeho představy o světě.
A nemusí jít vůbec o politiku.
Může vám někdo vysvětlit, proč je váš kolega idiot. Proč vás partner nechápe. Proč za vaše problémy může šéf. Proč za všechno mohou rodiče. Proč za nic nemůžete vy. A čím lépe to vysvětlí, tím příjemnější může být ten pocit. Protože najednou máme jasno. A jasno je strašně příjemná věc. I když je úplně špatně.
Možná proto mám na Sókratovi rád především jednu věc.
On se nebál říct: „Nevím.“ To není malá věta. Je to možná jedna z nejtěžších vět, které může člověk vyslovit. Protože ve chvíli, kdy řeknete „nevím“, přestáváte být odborníkem na všechno. Najednou nemáte hotový názor. Musíte se ptát. Musíte poslouchat. Musíte připustit možnost, že jste se spletli. A hlavně musíte snést, že odpověď možná nebude tak jednoduchá, jak byste si přáli. To je totiž zvláštní vlastnost pravdy. Nemusí se nám líbit. Nemusí být jednoduchá. Nemusí potvrzovat naše názory. A už vůbec nemá povinnost říkat nám to, co jsme si právě přečetli na internetu.
Nechci proto tvrdit, že dnešní svět je stejný jako Athény před dvěma a půl tisíci lety.
Není. Dějiny se neopakují jako kopie. Ale lidé se v nich občas opakují až překvapivě. Pořád máme potřebu věřit někomu, kdo mluví sebejistě. Pořád máme rádi jednoduchá vysvětlení složitých věcí. Pořád nás dokáže okouzlit člověk, který přesně pojmenuje našeho nepřítele. A pořád si můžeme splést větu, která se nám líbí, s větou, která je pravdivá. A právě proto dnes nebudu psát o politice. Budu psát o něčem mnohem obyčejnějším. O nás. O naší schopnosti uvěřit. A o naší ještě důležitější schopnosti pochybovat. Protože možná největší nebezpečí neleží v tom, že někdo umí lhát.
Lež může být průhledná.
Mnohem nebezpečnější je člověk, který dokáže říct něco nepravdivého tak dobře, že při tom ještě získá náš obdiv. A úplně nejhorší je okamžik, kdy už nepotřebujeme, aby nás někdo přesvědčoval. Protože jsme si sami řekli: „Tohle přece musí být pravda. Vždyť to říká přesně to, co si myslím.“ Možná právě proto měl Sókratés takový problém s lidmi, kteří uměli dobře mluvit. A možná proto má jeho otázka pořád smysl: *„Jak víš, že to, čemu věříš, je pravda?“ Je to nepříjemná otázka. Ale v demokracii možná víc než dalšího hlasitého člověka potřebujeme právě někoho, kdo ji umí položit. Protože největší moc nemá ten, kdo dokáže nejlépe přesvědčit druhé. Největší moc má někdy ten, kdo nás přiměje znovu se zeptat, jestli jsme se náhodou nenechali přesvědčit příliš snadno.