„Ty vůbec nepřijímáš kritiku.“ Tohle je zajímavá věta. Především proto, že ji člověk obvykle slyší právě ve chvíli, kdy kritiku neposlechl. Což je trochu zvláštní. Někdo vám řekne, že něco děláte špatně. Vy si to poslechnete. Začnete o tom přemýšlet. Projdete si v hlavě, co říkal. Zkusíte se podívat na věc jeho očima. Připustíte si, že možná něco přehlížíte. A nakonec dojdete k závěru, že to budete dělat dál stejně. A v tu chvíli přijde diagnóza: „Ty prostě nejsi schopný přijmout kritiku.“ Ale možná je problém úplně jinde. Možná jste ji právě přijali. Jen jste se jí nepodřídili. A to jsou dvě velmi rozdílné věci. Když mě někdo kritizuje, první reakcí nemusí být ani souhlas, ani odpor. Může to být obyčejná pochybnost.
Co když má pravdu?
To je mimochodem docela nepříjemná otázka. Protože najednou musíte na chvíli odložit vlastní jistotu a připustit možnost, že něco děláte špatně. Ne proto, že vás někdo přesvědčil. Ale proto, že jste ochotni připustit, že se můžete mýlit. A právě tohle považuji za jeden z nejviditelnějších znaků otevřené mysli. Ne to, že pokaždé změní názor. Ale že dokáže svůj názor znovu přezkoumat. To je totiž podstatný rozdíl. Otevřená mysl není hlava, do které může kdokoliv něco nalít. Je to hlava, která dokáže říct: „Dobře. Poslouchám. Vysvětli mi to.“ A potom také: „Rozumím, co říkáš. Teď si to potřebuji srovnat.“ A klidně nakonec: „Promyslel jsem to. A pořád si myslím, že to dělám správně.“
To poslední už dnes někdy působí téměř podezřele.
Jako kdyby samotné přemýšlení bylo důkazem otevřenosti, ale vlastní závěr už byl důkazem zabedněnosti. Jenže to by bylo poněkud absurdní. Kdybychom totiž měli dokazovat svou otevřenou mysl tím, že po každé kritice okamžitě změníme názor, nebyli bychom otevření. Byli bychom ovlivnitelní. A mezi tím je také docela podstatný rozdíl. Představte si, že vám někdo řekne: „Tohle děláš špatně.“ Můžete odpovědět: „Ne, nedělám.“ Můžete také říct: „Aha, to mě nenapadlo. Možná máš pravdu.“ Ale můžete říct i: „Nevím. Řekni mi proč.“
Právě ta třetí odpověď je podle mě nejzajímavější.
Protože v ní není ani uražené ego, ani slepé podřízení. Je v ní zvědavost. A trochu pokory. Ne té teatrální, kdy člověk každých pět minut oznámí, že si uvědomuje vlastní nedokonalost. Ale té obyčejné lidské: „Možná něco nevím.“ Já ostatně vůbec netvrdím, že všechno dělám správně. To by bylo dost odvážné tvrzení vzhledem k tomu, že jsem člověk a nikoliv počítačový program s aktualizací vydanou každé úterý. Tvrdím něco jiného. Že všechno dělám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To neznamená: „Dělám to dokonale.“ Neznamená to ani: „Nemůžu se mýlit.“ Znamená to: „V tuto chvíli nevím o lepším způsobu.“ A jestli někdo lepší způsob zná, rád si ho poslechnu.
Ale je tu jeden malý detail.
Musí mi ho vysvětlit. Protože křik není argument. Ponížení není důkaz. A věta „Ty jsi úplně blbej“ není zrovna pedagogická metoda, po které bych večer usedl ke stolu a řekl si: Tak dobře, tento člověk mě právě přesvědčil. Zejména tou částí s blbem. Když mě chcete přesvědčit, že něco dělám špatně, nepotřebuji nejdřív přesvědčit o tom, že jste chytřejší než já. Potřebuji pochopit, v čem se podle vás mýlím.
To je totiž smyslem kritiky.
Ne vyhrát. Ne ponížit. Ne přinutit druhého, aby uznal vaši autoritu. Ale nabídnout mu informaci, kterou možná nemá. A pak je na něm, co s ní udělá. Možná ji odmítne. Možná ji přijme. Možná si z ní vezme jen část. Možná mu to dojde až za týden. A možná také zjistí, že ten člověk, který ho kritizoval, měl pravdu. To všechno je v pořádku. Protože skutečně otevřená mysl nepotřebuje mít pravdu za každou cenu. Ale stejně tak nemusí mít automaticky pravdu ten druhý jen proto, že přišel s kritikou.
A možná právě tady děláme chybu.
Pletou se nám dvě věci. Přijmout kritiku znamená: „Beru vážně možnost, že se mýlím.“ Podřídit se kritice znamená: „Protože tvrdíš, že se mýlím, udělám to po tvém.“ To první je otevřenost. To druhé může být jen strach. A někdy dokonce pohodlnost. Je totiž mnohem jednodušší přijmout cizí názor než si ho opravdu promyslet. Protože když někomu řeknete: „Máš pravdu,“ máte hotovo. Když řeknete: „Možná máš pravdu. Nech mě o tom přemýšlet,“ práce teprve začíná.
A právě ta práce je podle mě skutečným projevem otevřené mysli.
Ne okamžitá změna názoru. Ale ochota svůj názor znovu otevřít. Takže až vám někdo příště řekne: “Ty vůbec nepřijímáš kritiku,“ možná není potřeba se hádat. Můžete se klidně zeptat: „Dobře. Co přesně podle tebe dělám špatně?“ A opravdu poslouchat. Ne proto, že mu nakonec dáte za pravdu. Ale proto, že chcete vědět, jestli náhodou nemá pravdu. A potom si klidně můžete říct: „Promyslel jsem to. A pořád to vidím jinak.“ Protože otevřená mysl není otevřená náruč pro každý cizí názor. Je to schopnost pustit ho dovnitř a teprve potom rozhodnout, jestli tam zůstane.