„Co za to?!“
Taky vám ta věta trochu drhne v uších? Jako by nesla podtext něčeho sobeckého, vypočítavého, skoro až nemorálního. A přitom jde o naprosto férovou otázku, která jen nahlas pojmenovává princip, podle kterého se svět vždycky točil a točit bude.
Jenže mnozí z nás byli od dětství vychováváni k přesvědčení, že správný člověk je ten, kdo dává nezištně, bez nároku na oplátku, s tichou pokorou a nejlépe s poděkováním za to, že vůbec může pomáhat. Jinými slovy – nejprve ostatní, já až poslední. A pokud na mě nic nezbyde? No, tak to je přece důkaz mé ctnosti!
Ale já si to nemyslím.
Mýtus nezištnosti a proč nám škodí
Zkusme si upřímně odpovědět: Opravdu existuje něco jako čistá nezištnost? Anebo se za ní jen schovává skrytý obchod?
Děláme něco „jen tak“, nebo čekáme alespoň dobrý pocit, uznání, vděčnost?
Nejsou i ty největší „dobré skutky“ ve výsledku transakcí – jen možná méně viditelnými?
A nevede výchova k nezištnosti nakonec jen k tomu, že se naučíme být pasivními oběťmi, které se bojí něco chtít?
Neříkám, že máme být sobecká monstra. Ale žít v představě, že je správné rozdávat se do poslední kapky, zatímco ostatní si berou, je prostě nesmysl.
Největší oběť? Ten, kdo pořád jen dává
Podívejte se kolem sebe – kdo bývá nejčastěji frustrovaný, vyčerpaný a ve finále naštvaný na celý svět? Přesně tak – lidé, kteří se snaží být „dobří“ tím, že dávají, dávají a dávají. Jenže když se rozdáte úplně, co zbude? Nic. A prázdný člověk už nemá co nabídnout.
Někdo možná namítne: „Ale já rád pomáhám, nečekám nic zpět.“ Dobře, ale jak dlouho to vydrží? Dříve nebo později se dostaví pocit, že si nás nikdo neváží, že lidé jen berou a my jsme ti poslední, na koho se myslí. A není divu – když si sami nestanovíme hranice, proč by je měl určovat někdo jiný?
Něco za něco – nejférovější přístup k životu
Mně osobně přijde přístup „něco za něco“ daleko férovější. Není v něm žádná manipulace, žádné přetvařování, žádná skrytá očekávání. Prostě win-win situace, kde oba ví, na čem jsou.
A teď si položme otázku: Pokud by se tento přístup začal brát jako norma, kolik toxických vztahů by najednou skončilo? Kolik lidí by přestalo trpět, protože by věděli, že mají právo něco dostat zpět?
A ještě jedna zajímavá věc – zatímco muži jsou za „co za to“ často považováni za vypočítavé sobce, u žen je tento přístup považován za naprosto normální. Když muž přistoupí na to, že vztahy (a život obecně) jsou směnný obchod, najednou je to špatně. A proč? Protože jsme byli naučeni, že muž „má dávat“ a žena „má dostávat“. A když se tenhle vzorec naruší, nastává chaos.
Závěr: Zbavme se falešných přesvědčení
Chcete férový život? Tak si přestaňte hrát na to, že nezištnost je ctnost. Přestaňte se tvářit, že něco chtít je špatné. A hlavně se přestaňte divit, že pokud dáváte a nic nežádáte, tak vám nic nezůstane.
Věřím, že když budeme všichni otevřenější ohledně svých očekávání, vztahy budou zdravější, férovější a méně toxické. A hlavně – budeme si vážit sami sebe.
A pokud s tím někdo nesouhlasí?
No… co za to?! 😎