Znáte ten pocit, když se snažíte někomu pomoct, radíte ze všech sil, vkládáte do toho své nejlepší úmysly – a pak zjistíte, že jste místo pomoci způsobili menší katastrofu? A ten dotyčný se na vás ještě dívá, jako byste mu podpálili barák?
Jo. Vítejte ve světě lidí, kteří to myslí dobře.
Rada nad zlato. Až na to, že nechtěná
Proč máme neodolatelnou potřebu radit druhým? Proč se domníváme, že víme líp než oni, co je pro ně nejlepší? Možná proto, že když se zabýváme jejich problémy, nemusíme řešit ty vlastní.
Jistě, někdy to myslíme vážně upřímně. Vidíme někoho, kdo se trápí, a máme pocit, že mu můžeme ušetřit bolest – že ho nasměrujeme na správnou cestu.
Ale co když ta správná cesta neexistuje?
Protože to, co my vidíme jako nejlepší řešení, může být pro druhého ten největší omyl jeho života.
Cesta do pekel je dlážděna… našimi radami
Říká se, že „myslet znamená houby vědět“. A přesně tak to je. My si jen myslíme, že pomáháme.
„Víš, měl bys…“
„Nechápu, proč neuděláš…“
„Na tvém místě bych…“
Jenže nejsme na jeho místě. Neprožili jsme to, co on. A hlavně: o naši radu vůbec nežádal.
Kolikrát si to sami uvědomíme? Kolikrát se zastavíme a řekneme si: „Počkat, a není to jen můj pohled? Co když on to vidí úplně jinak?“
Většinou až ve chvíli, kdy nám dojde, že místo vděku sklízíme nepochopení, odpor nebo dokonce hněv.
Přestat myslet. A začít vědět
Možná bychom měli přestat pořád všechno „myslet dobře“ a začít se víc ptát. Místo radit – poslouchat.
Protože někdy člověk nepotřebuje řešení. Potřebuje jen někoho, kdo si ho vyslechne.
A možná, že když to přestaneme tolik „myslet“, zjistíme, že ten druhý už odpověď dávno zná. Jen mu ji nikdo nedal šanci najít.
Tak co, ještě pořád to myslíte dobře? 😉