Terapie. Už to slovo samo v někom vyvolává husí kůži. Znamená přece, že s vámi není něco v pořádku, ne? Že jste selhali, že si neumíte pomoct sami, že jste – nedej bože – slabí! No a slabí být nesmíte, protože svět patří silným, zdravým a duševně neprůstřelným jedincům, kteří nikdy nepotřebují podporu. A pokud si to náhodou nemyslíte vy, najde se určitě dost lidí kolem vás, kteří vám to rádi „vysvětlí“.
Terapie je přece pro blázny, že? Jenže… Co když je to celé úplně jinak?
Nálepka, která straší
Problém s terapií není v samotné terapii. Problém je v tom, že jsme si na ni nalepili nálepku „ostuda“. Když se vám rozbije auto, jdete k mechanikovi. Když vás bolí zub, běžíte k zubaři. Ale když se rozbije něco uvnitř vás? No přece zatnete zuby a „nějak to vydržíte“. Protože přiznat, že vám není dobře, by znamenalo, že jste selhali. A to se přece nesmí!
Jenomže ruku na srdce – kolikrát jste zažili situaci, kdy jste se s někým upřímně bavili a odcházeli jste s pocitem, že vám spadl kámen ze srdce? A nebylo to náhodou přesně to, co dělá dobrý terapeut? Naslouchá, klade otázky, pomáhá vám uspořádat si myšlenky. A hlavně – nepodsouvá vám „správné“ odpovědi, ale pomáhá vám najít ty vaše vlastní.
Hluboký dialog místo terapie?
Napadlo vás někdy, že by to celé mohlo vypadat jinak? Že bychom mohli přestat používat slovo „terapie“ a místo něj říkat třeba „hluboký rozhovor“ nebo „dialog“? Zní to méně děsivě, že?
Sókratés měl metodu, které říkal „maieutika“ – neboli „porodní metoda“. Ne, neznamenalo to, že by vás během filozofické debaty nutil rodit. Ale věřil, že pravda už v člověku je – jen mu ji někdo musí pomoci „porodit“ ven. A to je vlastně přesně to, co dělá dobrý terapeut. Nepodsouvá vám řešení, ale vede vás k tomu, abyste si na ně přišli sami. A to je nesmírně osvobozující!
Tak co kdybychom místo „jdu na terapii“ začali říkat „jdu na hluboký rozhovor“? Nebo třeba „jdu si s někým popovídat tak, že mi to pomůže porozumět sám sobě“? Není to přesně to, co bychom si všichni občas zasloužili?
Přestaňme dělat z duševního zdraví tabu
V dnešní době není nic zvláštního na tom, že lidé řeší svou fyzickou kondici – chodí do posilovny, běhají, jedí zdravě. Ale když jde o duši, najednou máme pocit, že bychom ji měli nechat, ať se s tím popere sama.
Ale proč? Proč nebrat psychickou pohodu stejně vážně jako fyzickou? Když si natáhnete sval, jdete na rehabilitaci. Když se vám zhroutí psychika, máte právo jít na „rehabilitaci pro duši“. A jestli vás děsí slovo terapie, klidně tomu říkejte „hluboký rozhovor inspirovaný Sókratovou metodou“. Hlavně ale neříkejte, že je to ostuda. Protože to je asi taková ostuda jako opravit si auto, než vám úplně klekne.
A co vy? Jak se stavíte k hlubokým rozhovorům?