Hlavní myšlenky článku jsou:

Vliv dětství na dospělost: Autor reflektuje, že část dospělosti spočívá ve zpracování dětských zážitků a přehodnocení vzorců, které nám byly vnuceny.
Náboženské a duchovní pochybnosti: Neúspěch v dětské „modlitbě“ k Ježíškovi a rituálech jako psaní dopisů vedly autora k nedůvěře vůči organizovaným náboženstvím a duchovním rituálům.
Osobní terapie a rozpoznání pocitů: Autor popisuje svůj proces osobního růstu a terapii, při které analyzuje své opakující se pocity zklamání a hledá jejich původ v dětství.
Kořeny traumat a strachu: Článek naznačuje, že základní dětská traumata mohou vést k obavám a negativním emocím v dospělosti. Autor se zamýšlí nad tím, že naše fóbie a deprese mohou pramenit z potlačeného strachu, který má kořeny v dětských zážitcích.

_____

Vím, že tohle psaní očima dospěláka bude působit směšně, možná trochu trapně a tak nějak nepatřičně, ALE! Víte, došlo mi, že je to (alespoň pro mne) přímo vzorový příklad, co se nám v různých podobách v dětství dělo a stalo…a s čím bychom se měli vyrovnat. Tak alespoň chápu úkol oné skutečné dospělosti = tedy cca 20 let mě učili kraviny a nutili mě dělat věci proti mé vůli a mému cítění a dalších 20 let bych měl věnovat tomu, abych si „odinstaloval“ programy, které mi nesedí, se kterými nesouhlasím a konečně stanul před tváří Všehomíra sám za sebe a také podle sebe. Aneb trochu tvrději řečeno = když se ve dvaceti chováš jako pitomec, to nevadí – to se z Tebe jen snažili udělat. Pokud se ovšem ve čtyřiceti chováš jako pitomec, je to pravděpodobně proto, že jím skutečně jsi! 😉
Je mi jasné, že odborníci lehko a snadno dohledají mé autistické sklony, ale což… Když mi zkrátka řekli, že dárky nosí Ježíšek, uvěřil jsem. Jenže! Jak jsem asi tak nějak divnej, jinej, okay – tak průměrově nenormální, říkal jsem si:“Proč mu mám psát nějaké dopisy, když je v „nebíčku“, všechno vidí a slyší? Tak já mu to rovnou řeknu!“ No a tak jsem se vlastně (nevědomky) poprvé modlil! Že to nemělo žádný výsledek Vám říkám nemusím…
Prkotina, říkáte si? Možná…ale co když to vysvětluje můj totální despekt k organizovaným náboženstvím, duchovním rituálům a vůbec tak obecně k něčemu, čemu neuctivě říkám „ezopindy“?!
Ale to není všechno. V rámci vlastní, osobní terapie, kdy se snažím na sobě tvrdě makat, protože pouze „vyčištěný“, vyklidněný, vyrovnaný terapeut má co dát druhým – ví, jak je vést, protože si většinou toho sám prošel – tak to tedy alespoň vidím já…tak tedy v rámci práce na sobě jsem vypozoroval, že mne celkem často provázejí situace, které mají společného jmenovatele = něco nefunguje, nic slibovaného/očekávaného se neděje apod.
A tak jsem zasedl a začal hledat, co je to za pocit a kdy jsem ho zažil „poprvé“, tedy co nejhlouběji v dětství. A ejhle! Víte, co mi naskočilo? Když mi totiž nefungovaly ony „modlitby“, přistoupil jsem na to, že budu tedy Ježíškovi psát. Ale to bych nebyl já, abych to se svoji dětskou zvídavostí nezkoumal. Úplně vidím před očima, jak do jednoho většího ořezávátka ve tvaru lucerny, která jsem sbíral, vkládám dopis Ježíškovi, dávám ho za okno, resp. mezi okna a? Ano, NIC SE NESTALO! Nefungovalo to! Já to totiž neřekl rodičům!!!
Závěr si určitě umíte opět představit – svěřil jsem se jim se svým zklamáním, a druhý den už byl dopis pryč!
Tak a teď to klidně shoďte ze stolu, že mi prostě jenom hrabe a že řeším kraviny atd., ale co když přesně takhle vznikají všechna naše traumata a důvod, proč se občas chováme pomateně tak nějak všichni, ha?!
Dávám k úvaze svůj vlastní závěr. I když řádí rozum jak černá ruka ve snaze vše dokonale popsat a zaškatulkovat, já vnímám v podstatě pouze dvě základní emoce = pozitivní, to je láska a negativní, to je strach. A není podstatou našich depresí, smutků, panik, děsů, fóbií atd. onen „obyčejný“ potlačený strach? Jako v mém případě výše = strach, že to zase nebude fungovat, že mi zase někdo něco nakecal apod.? Myslíš, že ne? Okay, tak čeho se bojíš Ty? A kdys měl tenhle strach poprvé? 😉