Existuje jeden zvláštní druh nepohody, který člověka dokáže zaměstnat, přestože se vlastně vůbec nic neděje. Čekáme. Na výsledek kontroly. Na telefonát. Na odpověď na zprávu. Na rozhodnutí. Na peníze. Na to, jestli něco vyjde. Na to, jak dopadne něco, co už jsme dávno udělali a teď už s tím nemůžeme nic dělat. A přesto tomu věnujeme obrovské množství energie. V hlavě máme pořád otevřenou jednu jedinou otázku: „Tak jak to dopadne?“ A protože odpověď ještě neznáme, mozek ji zkouší vyrábět. Co když to dopadne dobře? Co když špatně? Neměl jsem ještě něco udělat? Nemohl jsem něco udělat jinak? A co když existuje něco, co jsem přehlédl? A pak se stane něco zvláštního. Jedna věc v našem životě čeká na odpověď — a my se začneme chovat, jako kdyby na odpověď čekal celý náš život.
Počítač, který čeká na server
Představme si počítač. Pošleme požadavek na server a čekáme na odpověď. Server neodpovídá. Co udělá počítač? No… čeká. Ale mezitím můžeme otevřít prohlížeč. Můžeme napsat dokument. Pustit hudbu. Podívat se na film. Odpovědět na e-mail. Nebo třeba hrát hru. Počítač se kvůli jednomu čekajícímu procesu nezastaví. Jeden proces prostě čeká. Zbytek systému běží dál. A přesně tohle nám v životě často nejde. Máme jednu otevřenou otázku a najednou máme pocit, že bychom měli čekat s ní.
„Až budu vědět, jak to dopadne…“
Často si totiž ani neuvědomujeme, jakou podmínku si vytváříme. Říkáme si: „Až budu vědět, jak dopadne kontrola, budu v klidu.“ „Až se ozve, budu to mít konečně uzavřené.“ „Až budu vědět, jestli to vyjde, budu se moci soustředit na něco jiného.“ „Až budu vědět, jak to dopadne, budu si moct užívat.“ Jenže tím jsme právě předali dnešku pravomoc budoucnosti. Dnešek už není dnem, který právě žijeme. Je jen čekárnou. A to je docela drahá čekárna. Platíme za ni vlastní pozorností.
Nejhorší na čekání je, že vypadá jako činnost
Možná právě proto je čekání tak zrádné. Když něco děláme, máme pocit, že něco děláme. Když čekáme, máme pocit, že bychom měli něco dělat. A tak přemýšlíme. Analyzujeme. Představujeme si možné scénáře. Vracíme se k tomu, co jsme udělali. Přemýšlíme, co jsme měli udělat. A pak zase přemýšlíme, jestli jsme to neměli udělat jinak. A člověk může strávit půl dne tím, že nedělá vůbec nic, ale psychicky se u toho pořádně nadře. Čekající proces přitom vůbec nemusí spotřebovávat celý procesor. To jen my mu někdy dovolíme otevřít si dalších třicet vláken.
„Ale mě ta nejistota štve.“
Jistě. A to je důležité přiznat. Nemusíme se přesvědčovat, že nám čekání nevadí. Vadí. Je otravné nevědět. Je otravné nemít výsledek ve vlastních rukou. Je otravné vědět, že jsme udělali maximum, a přesto nemáme možnost udělat poslední krok. A někdy člověk prostě řekne: „Já vím, že s tím nic neudělám. Ale stejně mě štve, že musím čekat.“ A víte co? To je úplně v pořádku. Nemusíme svou nepohodu ještě navíc řešit tím, že se budeme snažit být dokonale smíření s tím, že jsme v nepohodlí. Protože pak vzniká nádherný paradox: „Jsem otrávený, protože čekám.“ A vzápětí: „A teď jsem ještě otrávený, protože přece vím, že bych měl přijmout, že čekám.“ To už je opravdu zbytečně složitý software.
Proces může čekat. Život nemusí.
Možná tedy nejde o to naučit se čekání milovat. Ani o to zbavit se nejistoty. Ani o to přesvědčit sami sebe, že nám vlastně na výsledku nezáleží. Jde o něco mnohem prostšího: Nechat čekající proces čekat. Když nevím, jak dopadne kontrola, nevím. Když čekám na odpověď, čekám. Když nevím, jestli něco vyjde, nevím. Ale mezitím můžu pracovat. Můžu jít ven. Můžu si dát kafe. Můžu napsat článek. Můžu se smát. Můžu někoho obejmout. Můžu mít radost z něčeho, co s tou čekající věcí vůbec nesouvisí. Protože skutečnost, že jedna část mého života čeká na odpověď, neznamená, že celý můj život čeká na odpověď.
A co když to dopadne špatně?
Tohle je samozřejmě otázka, která se objeví skoro vždycky. „Dobře. Ale co když to opravdu dopadne špatně?“ Pak to budeme řešit. A možná to bude nepříjemné. Možná budeme muset něco změnit. Možná budeme chvíli nadávat. Možná si dáme kafe a řekneme: „Tak tohle se teda nepovedlo.“ Ale to je problém budoucího dne. Dnes ještě není. A tak trochu nedává smysl prožít dnešek jako reakci na problém, který možná zítra vůbec nebude existovat. Stejně jako nedává smysl sedět u počítače a přestat používat všechny ostatní programy jen proto, že jeden požadavek ještě nedostal odpověď.
A možná právě tady začíná skutečná svoboda
Svoboda totiž nemusí znamenat, že už nemáme žádné nejistoty. To by byla poměrně absurdní představa. Svobodný člověk není člověk, který ví, jak všechno dopadne. Je to možná člověk, který dokáže pokračovat, i když to neví. Jedna část jeho života může být nevyřešená. Jedna otázka může zůstat otevřená. Jeden proces může čekat. Ale ostatní život běží. A možná právě tohle je mnohem realističtější podoba vnitřního klidu. Ne: „Nic mě netrápí.“ Ale: „Něco mě trápí. A přesto žiju dál.“ Ne: „Vím, jak to dopadne.“ Ale: „Nevím, jak to dopadne. A nemusím kvůli tomu přestat používat počítač.“ Protože život není program, který se spustí až poté, co dostaneme všechny odpovědi. Některé procesy prostě čekají. Ale život mezitím běží dál.