Kdysi jsem slyšel vyprávění pana Satinského, které mi dodnes vrtá hlavou. Říkal, že ženy konečně pochopil díky své malé vnučce. Jako správný dědeček se jí snažil vymýšlet program. Co budou dělat, na co si budou hrát, kam půjdou. Jednoho dne byl ale unavený, a tak se jí zeptal: „A co bys chtěla dneska dělat ty?“
A ona odpověděla: „Něco jinýho.“
Ne něco konkrétního. Ne návrh. Jen „něco jinýho“. A v té chvíli mu to došlo. Nejde o obsah. Jde o změnu.
Muži mají jednu zásadní slabost: snažíme se pochopit svět systematicky.
Když něco nefunguje, hledáme: vzorec, logiku, algoritmus, příčinu a následek. A přesně tady narážíme.
Protože u žen (a teď prosím pozor – ne ve zlém, ale realisticky) žádný pevný algoritmus není. Ne proto, že by byly chaotické. Ale proto, že jejich vnitřní svět funguje jinak než mužský.
Muž se ptá: „Jak to tedy je?“
Žena často odpovídá: „Já nevím… teď jinak.“
A muž začne panikařit. Protože „jinak“ se nedá zapsat do tabulky.
Mluva a chování nejsou totéž
Další past, do které muži opakovaně padají: bereme slova vážněji než kontext.
Jenže u žen (opět – s nadhledem) platí, že: to, co říkají, a to, co dělají, nemusí být totéž. Ne proto, že by lhaly. Ale proto, že slova často popisují momentální stav, ne definitivní postoj.
A muž, který se snaží z momentální věty vyvodit dlouhodobý závěr, je odsouzen k frustraci.
Vtip, který bolí víc, než by měl
Nedávno jsem slyšel jeden vtip:
Žena se modlí k Bohu: „Bože, dej mi muže, který mě bude milovat a chápat.“
A z nebe se ozve hlas: „Už jsem ti ho poslal. A ty jsi mu řekla, že budete jen kamarádi.“
Smějeme se. Ale trochu to píchne. Protože se tím dotýkáme další nepohodlné věci, o které se moc nemluví.
Hodní kluci a lumpové
Existuje fenomén, který zná snad každý muž – a spousta žen ho zažila z druhé strany.
Ženy často přitahují muži, kteří: nejsou úplně dostupní, nejsou úplně hodní, mají v sobě určitou dávku „lumpárny“.
A pak se u hodných kluků vypláčou, jaký to byl lump.
A hodní kluci v duchu doufají: „Tak… teď už jí to došlo.“ Jenže často nedošlo.
Ne proto, že by ženy chtěly trpět. Ale proto, že přitažlivost a bezpečí nejsou totéž. A mnoho mužů zaměňuje „být hodný“ za „být přitažlivý“.
Poslouchat ≠ být partner
A tady se dostáváme k možná nejcitlivější části.
Ženy velmi často potřebují: sdílení, porozumění, souznění, přitakání.
A muži mají tendenci si myslet: „Když budu naslouchat, chápat, podporovat – vyhraju.“ Jenže tím se často nevědomky posunou do role kamaráda.
Toho, který: poslouchá, souhlasí, přitakává, ujišťuje, že Miluna je kráva a Libuna se obléká hrozně. A tím to končí. Protože naslouchání samo o sobě není mužská energie, ale lidská.
A přitažlivost potřebuje ještě něco navíc: jasnost, směr, pevnost.
Možná nejde o ženy. Možná jde o naše iluze.
Můj osobní závěr – který nikomu nenutím – je tenhle: Muži často netrpí tím, že by ženy byly nepochopitelné. Trpí tím, že se je snaží pochopit špatným nástrojem.
Logikou tam, kde vládne prožívání.
Algoritmem tam, kde je pohyb.
Jistotou tam, kde je proměnlivost.
A pak se diví, že jim to nevychází.
Závěrem jedna smířlivá myšlenka
Ženy nejsou nelogické. Jen nehrají stejnou hru.
A muži nejsou neschopní. Jen se snaží vyhrát podle pravidel, která tam nikdy nebyla.
Možná by stačilo: přestat ženy luštit, přestat se snažit být „ten správný typ“, a začít být sám sebou – pevně, klidně, bez kalkulu. Protože vztahy nejsou matematika. A kdo se je snaží vypočítat, většinou zůstane jen u výsledku „kamarád“.